Pavel TROJAN

skladatel / composer

OPERA +

O konzervatoři, ale i respektu, toleranci a úctě. Ptali jste se Pavla Trojana
REDAKCE, 30.10.2016 0:00
PAVEL TROJAN (1956) PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ
Ředitel Pražské konzervatoře odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus
Pavel-Trojan
Pavel Trojan (foto archiv Pavla Trojana)
Dobrý den, zajímalo by mě, co si myslíte o počtu takzvaných uměleckých škol u nás, o jejich kvalitě a potřebnosti. Děkuji za odpověď. (Blanka Suchá)
Nevím, zda máte na mysli všechny umělecké školy, tedy například i výtvarné. Lépe se ale mohu vyjádřit ke konzervatořím. Spíše se asi domníváte, že je příliš mnoho konzervatoří (nikoliv například příliš málo). Počet je ale dán zájmem žáků na jedné straně a ochotou společnosti financovat vzdělávání v tomto směru na straně druhé. Za podstatný pokládám fakt, že konzervatoře produkují dostatek absolventů schopných uplatnit se v umělecké a umělecko-pedagogické praxi. A naše orchestry, divadla, televizní a filmové produkce, umělecké školy a další zaměstnavatelé z umělecké oblasti nemají – na rozdíl od technických oborů, kde firmy uvádějí enormní počty chybějících pracovníků – problém při získávání zaměstnanců. Jestliže zároveň platí, že absolventi uměleckých škol neplní úřadovny práce, pak je stav v zásadě optimální. Pokud jde o kvalitu konzervatoří, nevím dnes o žádné, která by měla špatnou pověst, to by se “neututlalo”. Náš školský systém se dokáže vypořádat se situací, kdy nějaká škola není kvalitní. O tom jsme se mohli přesvědčit před přibližně patnácti lety, kdy jedna konzervatoř byla zrušena.
Jak je studium na konzervatoři finančně náročné? Konkrétně mně jde o obor housle. Je možnost nějakého sociálního stipendia? A prospěchové stipendium u vás existuje? Děkuji předem za odpověď. (Hroudová)
Nemyslím, že by studium na (veřejných) konzervatořích bylo finančně náročnější než studium na jiných školách. Sociální ani prospěchová stipendia v současné době neposkytujeme, ale našim studentům zapůjčujeme školní nástroje, tedy tu nejdražší položku. Mohou si ve škole také půjčovat učebny ke cvičení každý den, tedy i o víkendu, a škola je úspěšná v získávání různých grantů a darů. Může tak žákům pomáhat například s náklady na účast v soutěžích, stážích, letních kurzech a podobně. Samozřejmě, pokud se někdo rozhodne pro dráhu profesionálního hudebníka, dříve či později si bude muset hudební nástroj zakoupit. A zrovna housle patří k těm nejdražším. Ale když se tím živí, tak se ta investice v dlouhodobém horizontu vyplácí.
Jak probíhají přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř a jak velké procento zájemců o hudebně dramatické oddělení, případně o klasický zpěv můžete přijmout? (Václav)
U hudebně dramatického oboru je zkouška tříkolová, posuzují se herecké, pěvecké a pohybové předpoklady. Přijímáme přibližně každého desátého uchazeče. V klasickém zpěvu má zkouška část všeobecnou a speciální, a ta je dvoukolová. Ve všeobecné části se posuzuje celková muzikalita a hudební gramotnost, tedy znalost not, intervalů a tak dále, ve speciální části pak míra pěveckého talentu. Bereme asi deset zpěváků v zaměření klasický zpěv (zhruba každého čtvrtého) a dvanáct herců. Podrobněji jsou talentové zkoušky popsány na stránkách školy (najdete
zde).
Jak moc se liší maturita na běžné střední škole od té na konzervatoři? A můžete říci, jaká je úspěšnost studentů při ní? (E. Vítová, Praha)
Státní část je stejná jako u ostatních škol, ovšem bez matematiky. V profilové části jsou tři zkoušky. Dějiny hudby nebo divadla, Hudební nebo divadelní teorie a Praktická zkouška (umělecký výkon). Většina studentů uspěje napoprvé.
Vážený pane řediteli, držím vaší škole palce. Upřímně – přijde mi zvláštní, když orchestr studentů hraje krom Antonína Dvořáka skladby svého ředitele v Rudolfinu na významných koncertech. Jistě to není jen vaše rozhodnutí, ale umím si představit podřízené, že tak činí ze servility a bez kritického pohledu… Nevadí vám to, nepřipadáte si nemístně? Děkuji a přeji vše dobré (Petr Novotný)
Děkujeme za přízeň. Naše školní orchestry hrají vedle skladeb klasiků samozřejmě i skladby moderních autorů. A tu a tam i skladby skladatelů našeho pedagogického sboru, ředitele nevyjímaje. Systematicky se věnujeme provádění prakticky všech orchestrálních absolventských skladeb studentů skladby a orchestry doprovázejí naše studenty při jejich sólových vystoupeních. Vy asi ale máte na mysli slavnostní koncert v Rudolfinu v roce 2008, kde vedle Dvořákova violoncellového koncertu zazněla ve světové premiéře moje
Missa solemnis pro sóla, sbor, varhany a symfonický orchestr. Tento koncert se konal nejen u příležitosti dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře, ale též výročí Univerzity Karlovy (šest set šedesát let od založení) a ve spolupráci s touto univerzitou. Missa solemnis je univerzitě věnována, byl tu tedy dramaturgický důvod.
Dobrý den, zajímalo by mě, kolik pedagogů a na jak velký úvazek Pražská konzervatoř zaměstnává a jak a podle čeho je vybíráte? Jaký je jejich věkový průměr? Je možné, aby se zájemce přihlásil sám? Děkuji. (Marie)
Máme asi 245 pedagogů, přepočteno na celé úvazky je to 178 učitelů. Umělečtí pedagogové k výuce hlavních oborů jsou vybíráni na základě konkursů. Věkový průměr pedagogického sboru činí aktuálně přibližně 52 let. Zájemci se mohou přihlásit samozřejmě i sami.
Dobrý den, pane Trojane, nedávno jsem si o vás přečetla, že jste žákem pana Ilji Hurníka. Jak na něj vzpomínáte a jak vás jako umělce i jako člověka ovlivnil? (Jana Kramlová)
Ilja Hurník příznivě ovlivnil asi každého, kdo měl to štěstí být jeho žákem. Kladl velký důraz na to, aby se adept skladby naučil rozpoznávat, co je nápad, tedy na schopnost rozpoznat, co se může stát nosnou myšlenkou k vytvoření skladby nebo její části. A také na morálku. Pokud se stalo, že jsem na hodinu nepřinesl mnoho nové hudby, nebral to tak, že jsem zkrátka asi měl horší týden a neměl štěstí na nápady, bral to jako výsledek malého zápalu pro věc, malé píle a podobně. Tedy spíše jako selhání morální než nedostatek talentu… V tom měl pravdu, nápady sice nepřicházejí vždy stejně rychle, ale pokud člověk pravidelně komponuje a věnuje se tomu systematicky, získá po čase pro uplatnění skladatele nezbytnou schopnost tvořit poměrně plynule.
Dobrý den, má konzervatoř přehled o tom, jak vysoké procento absolventů se skutečně dlouhodobě věnuje oboru, který studovali? A jak v tomto ohledu vychází srovnání se zahraničím? (Karel Luterán)
Nemáme možnost zjišťovat systematicky osud našich absolventů poté, co odejdou ze školy. Ale protože každý jednotlivý učitel má poměrně dobrý přehled o svých absolventech, víme, že většina nachází uplatnění v umělecké nebo umělecko-pedagogické praxi ať už jako aktivní umělci či učitelé nebo jako organizátoři uměleckého života a podobně. Srovnat situaci se zahraničím neumím, ale myslím, že to bude obdobné.
Dobrý den, pane Trojane, nedávno jsem zaznamenala zprávu o vašem životním jubileu a zmínku o tom, že pocházíte z rodiny evangelických duchovních. Jaký význam to ve vašem životě má? Přeji vám mnoho dalších tvůrčích i pracovních úspěchů! (Anna N., Třebíč)
Děkuji za přání. Rodinné zázemí mne (i moji sestru, která je lékařkou), myslím, příznivě ovlivnilo. Rodiče nás vedli k respektu ke druhým lidem, toleranci a také k úctě ke skutečným hodnotám, tedy hodnotám nepomíjivým. To je v současné době obzvlášť důležité.
Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s novým koncertním školním sálem a s jeho akustikou? Jaké je jeho vytížení? (JP, Praha)
Zkušenosti jsou velmi příznivé. Akustika je velmi dobrá, Koncertní sál Konzervatoře je vyhledávaným prostorem ke koncertům i k nahrávání hudby a také k akcím typu seminářů, workshopů a podobně. Využit je každodenně, primárně ke koncertní činnosti žáků. Sál ale také škola pronajímá různým pořadatelům, slouží tak například i k některým koncertům
Pražského jara či koncertním cyklům Václava Hudečka. Stal se, myslím, už poměrně známým kulturním místem Prahy. Přináší škole i příjmy, které lze využít k jejímu rozvoji.
Dobrý den, moc rádi doma vzpomínáme na zahajovací koncert Pražského jara s orchestrem studentů konzervatoře s panem Bělohlávkem. Nechystáte něco podobného? (Vránkovi).
To byla nádherná a mimořádná událost v historii školy. Jsme velmi vděčni za krásnou spolupráci s Jiřím Bělohlávkem. Pro školu a její studenty to byla úžasná věc. Nicméně i při jiných příležitostech docházelo a dochází ke spolupráci výjimečných osobností s naším orchestrem. Zmínit mohu například Serge Bauda či Ondreje Lenárda. Za obě tato setkání vděčíme naší milé dirigentce Miriam Němcové. Uvažujeme samozřejmě o podobných spolupracích i do budoucnosti, ale v tuto chvíli není nic napevno dohodnuto.
Dobrý den, pane řediteli, co podle vás nejvíce chybí současnému českému uměleckému školství? Jak je na tom při porovnání s vyspělými západními státy? (Václav Šálek, Hradec Králové)
Nenapadá mne nic zásadního, co by našemu uměleckému školství chybělo. Samozřejmě ke zlepšování v jednotlivostech je vždy prostor. Ale z našich kontaktů se zahraničními školami, úspěchů studentů na soutěžích i uplatnění absolventů v praxi soudím, že zásadní problém zde není. K zamyšlení je možná skutečnost, že konzervatoře v Česku jsou středními školami, zatímco ve většině zemí školami vysokými. To naše absolventy znevýhodňuje. Přitom je v mezinárodních srovnáních uznáváno, že absolventi našich konzervatoří jsou z hlediska požadavků trhu práce srovnatelní s absolventy takzvaných “profesních” bakalářů v zahraničí.
Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi!


Ředitel Pražské konzervatoře Pavel Trojan: Mám velké kompoziční plány
ČTK, 15.09.2016 19:19
TÉMATA:
PAVEL TROJAN (1956) PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ
Ředitel Pražské konzervatoře Pavel Trojan, který v srpnu oslavil šedesáté narozeniny, se chce po tomto životním jubileu více věnovat komponování hudby. Za největší úspěch školy, v jejímž čele stojí od roku 2004, považuje to, že stále přitahuje nové a talentované studenty. Trojan dnes v pražském kostele sv. Vavřince představil CD se svou tvorbou natočenou Českým rozhlasem.
Trojan-Pavel-600x437
Pavel Trojan sen. (zdroj vyznamneosobnosti.cz)
„U mě se pedagogická činnost nedá oddělit od činnosti skladatelské,“ uvedl na setkání s přáteli, kolegy a žáky, jehož součástí byl i krátký koncert. „Pokud jde o konzervatoř, řekl bych, že hlavní budovatelské činy již nastaly. Myslím tím koncertní sál a divadlo. Pokud jde o mě, více než dosud bych se rád věnoval skladatelské práci. Mám ještě velké kompoziční plány,“ řekl. Těší ho, že se studenti jeho školy uplatňují v uměleckém i pedagogickém životě.
Pavel Trojan působí na Pražské konzervatoři od roku 1986. Nejprve vyučoval hudebně teoretické předměty, od roku 1991 učí skladbu. Jako ředitel prosadil stavbu nového koncertního sálu s kapacitou přes tři stovky diváků, vybudování Divadla Na Rejdišti a modernizaci prostorů pro výuku. Zavedl nové obory – saxofon, cembalo či zobcovou flétnu, dále založil barokní orchestr školy a orchestr zaměřený k interpretaci soudobé hudby Prague Conservatory Modern. V souvislosti s oslavou 200. výročí založení konzervatoře obnovil Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách.
konzervator2
Pražská konzervatoř (foto archiv)
Absolvent Pražské konzervatoře u Ilji Hurníka a HAMU u Jiřího Pauera získal jako hudební skladatel řadu ocenění, například čestné uznání v soutěži Generace 84 za Houslovou sonátu nebo 2. cenu za skladbu Musica per archi. Jeho Koncert pro housle a orchestr byl vybrán do semifinále mezinárodní skladatelsko-interpretační soutěže v Londýně The Concerto Prize 1990, jíž se zúčastnil spolu s houslistou Jaroslavem Svěceným. Řada Trojanových skladeb zazněla na festivalech soudobé hudby, mnoho skladeb bylo povinnými kompozicemi interpretačních soutěží.
V Trojanových kompozicích z poslední doby se objevuje prorůstání tanečních prvků do vážné hudby. Skladatel pracuje též v oblasti filmu, je mimo jiné autorem hudby ke snímku
Nepočestná režiséra Jiřího Krejčíka.

Hudební rozhledy
S Pavlem Trojanem o komponování, výuce i ředitelském poslání

Miloš Pokora | 08/16 |Rozhovory
foto2080
Skladatel a hudební pedagog Pavel Trojan (nar. 1956) je odchovancem kompozičních oddělení Pražské konzervatoře ve třídě Ilji Hurníka a Hudební fakulty AMU ve třídě Jiřího Pauera. Již od roku 1986 vyučoval na Pražské konzervatoři hudební teorii a o pět let později zde rozšířil svůj pedagogický úvazek i o výuku skladby. Brzy nato se na této významné instituci ocitl ve významných funkcích – nejprve (od roku 1992) jako zástupce ředitele a od roku 2004 jako ředitel. V té době byl už ovšem zapsán v povědomí posluchačů i jako skladatel.


Pozornost vzbudil hned svými ranými skladbami, například Houslovou sonátou, poctěnou Čestným uznáním soutěže Generace 84, skladbou Musica per archi, poctěnou 2. cenou v soutěži Generace 1986, nebo Variacemi na téma Astora Piazzolly pro smyčcový orchestr s názvem Astoriana. I poté přicházel jeden skladatelský úspěch za druhým. Kromě hudby scénické, instruktivní nebo určené dětem vzpomeňme například na jeho Houslový koncert, který se v podání Jaroslava Svěceného probojoval do semifinále ve skladatelsko-interpretační soutěži The Concerto Prize v Londýně, cyklus etud pro akordeon Dny, oceněný na soutěži v italském Castelfidardu (1995), orchestrální kompozici Omaggio al Duomo di Trento, jejíž premiéra se v roce 2001 uskutečnila přímo v Trentu, nebo originální, tanečními intonacemi propojený kvartet Tančící smyčce. To už se v jeho kompozičním odkazu objevila i rozsáhlá díla pro vokálně orchestrální aparát, jimž dominuje velkolepá Missa solemnis, premiérovaná symbolicky v roce 2008 u příležitosti zahájení oslav 200. výročí Pražské konzervatoře, a dětská opera Bylo nás pět, provedená v rámci Pražského jara 2003. Samozřejmě k tomu, abychom utvořili obraz o osobnosti Pavla Trojana, je nutno připočíst i další aktivity, které obohacují umělce o další zkušenosti a tříbí jeho úsudek, zejména působení ve sdruženích pro soudobou hudbu Přítomnost a Collegium 2001 a pravidelnou práci v porotách. Jelikož právě letošního 14. srpna oslaví Pavel Trojan šedesátiny, což je příležitost k určitému bilancování, požádal jsem ho o rozhovor.

Mohl byste nám prozradit něco o svém dětství? Měl jste jako budoucí muzikant štěstí na hudbymilovné rodinné zázemí?
Nejsem z hudebnické rodiny, vyrůstal jsem na faře v rodině evangelických duchovních. Nejprve ve Kdyni na Šumavě a od svých 11 let v Libiši ve středních Čechách. Ale dědeček hrál rád dobře amatérsky na housle a jedna prababička prý krásně zpívala v kostele na kůru. Můj otec, teolog Jakub S. Trojan, skládal docela pěkné písničky pro evangelickou mládež a je též básníkem. Takže nějaké umělecké sklony jsem měl asi po kom zdědit. Rodiče mne v tomto směru velmi podporovali. Od pěti let jsem hrál na klavír a později chodil do Lidové školy umění. Táta byl sice v hudbě amatérem, ale byl schopen sednout ke klavíru a něco z hlavy zapreludovat. To mne fascinovalo a napodoboval jsem ho v tom. Ukázal mi tak vlastně už v útlém věku, že hudbou není jenom to, co člověk nacvičí z not, ale že je normální hudbu si sám vymýšlet. Vymýšlení mne vlastně bavilo víc než cvičení na klavír. V mých devíti letech táta zapsal mé první skladbičky. Ale k tomu, že se chci věnovat skladbě a být skladatelem, jsem se propracovával postupně, až tak někdy kolem 17. roku věku v době studií na gymnáziu. Rodiče mi tehdy domluvili přes své známé několik schůzek s významnými skladateli, aby posoudili, zda se mám skutečně touto cestou vydat. Byl jsem se ukázat mj. Petru Ebenovi a také Václavu Dobiášovi. Oba mi doporučili věnovat se kompozici. Dobiáše jsem zaujal do té míry, že mi navrhl, abych dojížděl na HAMU na semináře skladby. Bohužel to bylo v době odpolední výuky na gymnáziu v Mělníku, a tak jsem nabídku nemohl přijmout. V učebně, kde jsem ho byl navštívit, mne hned představil dvěma studentům. Nemýlím-li se, byli to Václav Riedlbauch a Ivan Kurz.
Jak na konzervatoři, tak na HAMU jste studoval skladbu. Nemusel jste zpočátku začínat také s nějakým nástrojem?
Studoval jsem od počátku skladbu bez dalšího nástroje. Na Pražské konzervatoři byla tahle možnost, tj. studovat skladbu samostatně, tehdy novinkou. Ale měl jsem samozřejmě tzv. povinný klavír po celých šest let studia na konzervatoři a také po celá studia na HAMU a prošel jsem tedy solidní průpravou v klavírní hře. Např. na konzervatoři jsem měl skvělého Františka Kůdu. Na počátku mé skladatelské dráhy nestáli ale jen Ilja Hurník a Jiří Pauer. Před zahájením oficiálního studia jsem na určitý čas chodil na soukromé hodiny skladby k Eduardu Doušovi, svému pozdějšímu vzácnému kolegovi na konzervatoři. Před konzervatoří jsem také chodil na soukromé hodiny harmonie ke Zdenku Hůlovi. Ten už byl v té době v důchodu, chodil jsem k němu domů. To byla mimořádná osobnost, jsem rád, že jsem měl to štěstí se s ním ještě setkat. A několik lekcí před zahájením studia na konzervatoři jsem měl i u Jindřicha Felda.
Relativně brzy jste začal na Pražské konzervatoři učit. Lákalo vás pedagogické poslání hned od počátku vaší umělecké dráhy? V té době jste přece začal získávat renomé (viz soutěže Generace) i jako skladatel…
Podobně jako většina mých kolegů skladatelů tehdy i nyní, hledal jsem nějaké zakotvení a zázemí blízké mému oboru. Neboť tehdy i dnes bylo obtížné živit se jen komponováním. Byl to můj milý učitel Ilja Hurník, kdo mne upozornil na to, že Pražská konzervatoř hledá nové pedagogy hudební teorie a vypisuje výběrové řízení. Byl jsem zrovna na vojně, přijel jsem na konkurz ve vojenské uniformě! Pan profesor byl členem skladatelského oddělení, nevím, jako to dokázal, ale seděl v konkurzní komisi na pedagoga hudební teorie. Měli jsme mj. předvést ukázkovou hodinu harmonie. Pan profesor mi poradil: „Hlavně vždycky zahrajte na klavír vše, co budete vysvětlovat.“ Dostali jsme za úkol vyložit třídě nějaké harmonické spoje. Napsal jsem je na tabuli, vysvětlil a přehrál. Když se pak dělal rozbor výkonů adeptů učitelování, profesor Hurník se přihlásil a poznamenal: „Hlavně bych chtěl vyzdvihnout, že kolega Trojan všechno, co žákům vysvětloval, zahrál na klavír.“ Pan profesor byl báječný... Že ovšem spojím svůj osud s Pražskou konzervatoří do té míry, jak se nakonec stalo, to jsem tehdy věru netušil. Ale nelituji.
Zůstaňme ještě chvíli u vaší kompoziční tvorby. Jak jste se jako skladatel od své rané houslové sonáty a houslového koncertu vyvíjel a jak byste nám sám přiblížil své kompoziční směrování až k onomu propojování moderních kompozičních postupů s tanečními intonacemi?
Připomněl jste shodou okolností skladby, které ukazují, že v mé tvorbě hrají významnou roli housle. Tento nástroj je mi pro svou schopnost vyjádřit mnoho hudebních nuancí i skvělou predispozicí ke kantiléně obzvláště blízký. A housle mne přivedly také k setkání s mnoha vzácnými kolegy. Např. houslovou sonátu natočil na začátku 90. let pro Český rozhlas (s Hanušem Bartoněm u klavíru) Jaroslav Svěcený. A na jednom z koncertů na konzervatoři ji v té době uvedl profesor Jaroslav Foltýn. Nevzpomínám si už přesně, jak to tehdy bylo, ale zaskakoval za někoho, kdo ji měl hrát, a během neuvěřitelných 14 dní tuto extrémně náročnou kompozici báječně nastudoval. Od té doby se datuje náš vzájemný respekt a spolupráce. Několik žáků profesora Foltýna pak nastudovalo můj 1. houslový koncert, pan profesor k němu vypracoval smyky a jeho výborná žákyně Lucie Švehlová koncert uvedla v premiéře v roce 1999 se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře (za řízení Miriam Němcové) v Praze a v Hamburku. Mám také celou řadu komorních skladeb pro housle a klavír, např. Cantabile a Capriccio. Dvojkoncertem jsem se před časem po letech vrátil k užší spolupráci s Jaroslavem Svěceným. Zkomponoval jsem tuto skladbu pro dvoje housle a smyčcový orchestr pro Jaroslava a jeho dceru Julii Svěcenou. A mou zatím poslední skladbou pro symfonický orchestr je Houslový koncert č. 2, který vznikl na podnět Jiřího Vodičky, koncertního mistra České filharmonie. Další nástroj, který hrál ve skladatelském vývoji výraznou úlohu, je akordeon. To způsobil Ladislav Horák, můj další vzácný kolega, který mne často v průběhu posledních téměř 20 let žádal o napsání nějaké kompozice pro nejrůznější příležitosti, zejména festivaly, které organizuje. Mám tak řadu skladeb pro sólový akordeon, akordeon v komorních ansámblech, instruktivní skladby pro tento nástroj i skladby pro akordeonové orchestry. A jsem dokonce autorem povinných skladeb na akordeonových soutěžích, mj. pro světovou soutěž v Castelfidardu. Mimochodem, Astoriana, o níž jste se zmiňoval v úvodu, je ve své původní a základní podobě skladbou pro sólový akordeon a Ladislav Horák ji natočil před časem skvěle pro Český rozhlas.
V poslední době se můj zájem obrátil k hudebnímu divadlu. Začalo to dětskou operou Bylo nás pět (libreto Marie Kronbergerová) z roku 2002, která vznikla na objednávku Dětské opery Praha. Před časem jsem zkomponoval operu Pastýřská pohádka a nejnověji na libreto Gustava Skály muzikál Závišův kříž. Ten nastudovali v režii Gustava Skály se svými pedagogy studenti oddělení populární hudby Pražské konzervatoře a v dubnu letošního roku uvedli v Divadle Na Rejdišti. Mluvil jste o propojování tanečních rytmů s moderními postupy v mé hudbě. To se asi nejvíce projevuje ve skladbě Tančící smyčce, tedy smyčcovém kvartetu, a v mých hudebně dramatických dílech. Propojování obecně je ale důležité a myslím, že je ho v hudbě pořád málo. Stále silněji jsem přesvědčen o tom, že je potřeba usilovat o syntézu dosavadního hudebního vývoje. Vznik nového velkého slohu, který by v sobě zahrnul přínosy hudebního vývoje všech žánrů za posledních sto let, který by je propojil s velkým obdobím hudby od baroka po impresionismus, který by byl obecně přijímán posluchači, odborníky a sdílen většinou skladatelských osobností celosvětově, to je to, k čemu by bylo záhodno směřovat.
Přiznám se, že mi v roce 2008 připravila silný zážitek vaše Missa solemnis, zvláště její náročně strukturovaná část Benedictus, jímavě něžné Amen z části Gloria a báječně vygradované Hossana. Kterých svých skladeb si ale nejvíc ceníte sám?
Na Misse solemnis jsem pracoval v průběhu 90. let a podstatnou revizi jsem učinil ještě před její premiérou v roce 2008, kdy zazněla v Dvořákově síni Rudolfina na Slavnostním koncertu k zahájení cyklu oslav 200. výročí založení Pražské konzervatoře na koncertě, který byl organizován ve spolupráci s Českou televizí. Je to skladba, které jsem věnoval nejvíce času ze všech svých kompozic. Není to oslavná duchovní věc v pravém slova smyslu, spíše moje reflexe složité doby, ve které žijeme. A asi nejlépe vystihuje mé skladatelské krédo vycházející z úcty a respektu k velkým evropským duchovním a kulturním hodnotám. Hlásím se k linii Dvořák, Janáček, Martinů, Hurník, Eben, kterou pokládám v kontextu české hudby za nejnosnější. Přál bych si, aby Missa solemnis našla své místo v dramaturgii významných festivalů a orchestrů. Ke skladbám, které zní v koncertních síních opakovaně, patří některé mé skladby komorní. Zde si asi nejvíce cením Klavírního tria č. 2, které jsem zkomponoval v roce 2009 a dedikoval slavnému Českému triu. České trio jej hrálo již mnohokrát doma i v zahraničí a před nedávnem natočilo v Českém rozhlase. Toto dílo vyjde letos spolu s mou další tvorbou na CD, vydávaném nakladatelstvím Radioservis.
Když se ohlédnete za svým dosavadním působením v čele Pražské konzervatoře, v čem spatřujete svůj hlavní přínos této prestižní instituci?
Jako ředitel Pražské konzervatoře jsem prosadil výstavbu nového Koncertního sálu školy s kapacitou více než 300 diváků, vybudování divadelního sálu Divadlo Na Rejdišti a celkovou modernizaci prostorů pro výuku. Zavedl jsem nové obory (saxofon, cembalo, zobcovou flétnu), založil barokní orchestr školy a orchestr zaměřený k interpretaci soudobé hudby (Prague Conservatory Modern). V souvislosti s oslavou dvoustého výročí založení školy jsem obnovil Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, tedy spolek, který konzervatoř založil a více než sto let financoval a řídil. Obnovená Jednota podporuje studenty Pražské konzervatoře a pomáhá jim zejména v začátcích jejich koncertní činnosti.
Fakta, která jste připomněl v předešlé odpovědi, nasvědčují tomu, že se zřejmě do vašeho uměleckého naturelu prolíná svět managementu v celé své komplexnosti, a to i ryze technické. Ale vraťme se ještě ke zmíněnému koncertnímu sálu. Ten, když se ho pak podařilo v roce 2011 skutečně otevřít, byl ihned označen za architektonický skvost. Do jaké míry naplnil tento sál vaše představy, které akce se v něm konají a využívá ho konzervatoř i k pronajímání?
Sál naplnil představy a spíše je předčil. Je prakticky v permanentním provozu, ať už pro potřeby školy (koncerty, zkoušky orchestrů, semináře, workshopy, pedagogické rady atd.), nebo pro pronájmy. Koncerty zde pravidelně pořádají významná umělecká tělesa a významní umělci (za všechny uveďme Václava Hudečka a jeho Svátky hudby), konají se zde koncerty Pražského jara… Stal se již poměrně známým kulturním místem na mapě Prahy.
Na závěr bych se ještě rád vrátil k hudebně tvůrčí sféře vaší osobnosti. Dokážete si v tomto shonu ještě najít čas ke komponování?
Času je méně, než bych si přál, ale jsou víkendy a školní prázdniny. Moje děti už jsou velké, takže mám teď vlastně více času než kdykoliv předtím. Bude-li mi zdraví sloužit, chtěl bych vytvořit díla, která v kontextu mé tvorby budou zásadní.


Opera plus
Tři desetiletí na Pražské konzervatoři
VÍT DVOŘÁK, 03.01.2014 0:01
Rozhovor s ředitelem Pavlem Trojanem
Pavel-Trojan

Bezpochyby nelehká otázka hned úvodem, ale vyhnout se jí nelze: na Pražské konzervatoři se pomalu blížíte k třem desetiletím svého působení. Jak hodně se za tu dobu tato instituce proměnila?
Proměnila se hodně. Proměna začala v devadesátých letech, škola se otevřela světu, začali k nám proudit zahraniční studenti. Jednak do řádného studia (dnes  máme už okolo deseti procent studentů ze zahraničí), jednak jsme otevřeli kurzy (stáže) pro domácí i zahraniční studenty. Již v devadesátých letech jsme navázali v této oblasti spolupráci s Japonskem a později s Jižní Koreou. Proto dodnes v těchto kurzech převažují frekventanti z těchto zemí. Nicméně zájem o ně je z celého světa. Velmi nás těší, že za našimi pedagogy jezdí i absolventi zahraničních vysokých uměleckých škol.
Trvale se zkvalitňuje pedagogický sbor. Dnes u nás působí vedle zkušených umělecko-pedagogických osobností řada mladších či velmi mladých pedagogů. Mnozí prošli domácím i zahraničním školením a přinášejí nové progresivní trendy. Nejpozději od poloviny devadesátých let se zájem o pedagogickou práci na Pražské konzervatoři trvale zvyšuje. Kdykoli vyhlásíme konkurz, přihlásí se vynikající umělecké osobnosti. A kvalitní učitelé jsou zárukou kvalitní výuky.
Po celou tu dobu dochází také k postupné proměně školy, která spočívá v neustálém zvyšování nároků. V devadesátých letech jsme vytvořili takzvané „standardy“, to jest požadavky, které musejí studenti v jednotlivých ročnících splnit. Nyní jsme na to navázali při tvorbě školního vzdělávacího programu, v němž jsou velmi precizně popsány požadované výsledky vzdělávání ve všech předmětech. Důraz klademe na to, aby studenti v průběhu studia obsáhli též interpretaci staré hudby a hudbu soudobou.
I v jiných ohledech se škola změnila. Nejpodstatnější proměny nastaly vybudováním nových prostor, což je nejvíce věcí posledních let.
Už desátým rokem stojíte na Pražské konzervatoři v jejím čele. Jaká je vaše ředitelská bilance – nemyslím jen pozitiva…
Asi nejmarkantnější je již zmíněné rozšíření prostor k výuce. Škola trpěla nedostatkem učeben, neměla koncertní sál vhodný k orchestrálním koncertům, neměla vlastní divadelní sál. Dokonce nebyla k dispozici ani místnost, ve které by se mohli setkat všichni učitelé, a k zasedání pedagogické rady jsme museli najímat Sukův sál Rudolfina!
Bylo bohužel skutečností, že největší a nejstarší konzervatoř v zemi neměla vyhovující prostorové podmínky. Náprava této situace byla proto také hlavním bodem mé vize rozvoje školy, se kterou jsem se na podzim roku 2004 ucházel v konkurzu o místo ředitele Pražské konzervatoře. Pravděpodobně také šťastná okolnost, že si škola v letech 2008 až 2011 připomínala dvě stě let od svého vzniku (mimo Pařížské konzervatoře jsme nejstarší konzervatoří za Alpami!), přispěla k tomu, že se věci podařilo změnit. Hlavní město Praha, které je zřizovatelem školy, poskytlo nezbytné nemalé finanční prostředky k  investičním akcím, které v historii školy nemají obdobu. Tedy s výjimkou  Rudolfina, které bylo v druhé polovině devatenáctého století vybudováno  mimo jiné pro potřeby Pražské konzervatoře (přesněji řečeno pro Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, která konzervatoř založila a financovala až do jejího zestátnění v roce 1919), o nějž jsme ovšem v průběhu časů přišli…
V roce 2007 jsme zahájili výuku v nových učebnách, které vznikly půdní vestavbou v hlavní budově školy.

Učebna-v-půdní-vestavbě
K vrcholu cyklu oslav založení konzervatoře v roce 2011 pak škola dostala dárek v podobě nového Koncertního sálu konzervatoře. Máme tedy nyní s Komorním sálem konzervatoře v Pálffyovském paláci dva koncertní sály.  A v přízemí hlavní budovy v témže roce vznikl za finančního přispění takzvaných „Norských fondů“ divadelní sál, který jsme nazvali Divadlo Na Rejdišti.
divadelní_sál
O rok dříve se uskutečnila základní rekonstrukce a modernizace vnitřních prostor hlavní budovy.
Určitý investiční dluh stále trvá vůči Pálffyovskému paláci, kde před zásadní rekonstrukcí teprve stojíme. Nicméně i zde došlo k řadě dílčích akcí. Byla opravena střecha, byl rekonstruován vstupní trakt budovy, renovována okna a tak dále.
Za velkou věc pokládám skutečnost, že Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajoval v roce 2011 za řízení Jiřího Bělohlávka
Pražské jaro. To byla událost, která nemá v historii školy obdoby a byla to ta nejlepší vizitka kvality.
getImage
Za mého působení byly také zavedeny nové obory: výuka saxofonu a zobcové flétny. Rozvíjí se výuka stylové interpretace, od minulého roku máme barokní orchestr. Rád bych také na škole ustanovil cosi jako „ensemble modern”  a jazzový orchestr, jako negativum vidím, že toto se dosud nezdařilo.
Další široká, ale určitě zásadní otázka: Pražskou konzervatoří za dobu její více než dvousetleté existence prošla celá řada výjimečných osobností, ať už jako pedagogů či žáků. Jak v tomto ohledu vychází porovnání historie školy s její současností? Mají to dnešní pedagogové a studenti těžší, nebo naopak lehčí než jejich předchůdci? Odpovídá „produkce“ školy současné poptávce?
Myslím, že ve srovnání s historií obstojíme, a to jak v případě pedagogů, tak v případě absolventů. Nebudu uvádět jména, protože bych snadno na někoho významného pozapomněl. Ale mnoho všeobecně známých žijících osobností je se školou spojeno. Buďto jsou jejími absolventy, nebo na škole působí, případně obojí.
Pedagogický sbor je dnes velmi kvalitní a zájem o pedagogickou práci na Pražské konzervatoři projevují při každém vypsaném konkurzu výrazné vynikající umělecko-pedagogické osobnosti, takže tendence ke zkvalitňování stále trvá. Zvláště zjevné je to u hudebních oborů. A také výsledky z významných mezinárodních soutěží a  uplatnění našich absolventů v uměleckém životě tomu odpovídají.


Neumím posoudit, zda to dnes máme těžší či lehčí než naši předchůdci. V něčem to máme možná i těžší. Například prvních více než sto let své existence škola neměla na domácí půdě konkurenci, takže nejtalentovanější adepti hudebního umění šli automaticky studovat sem. To dnes nemusí nutně platit. Talentovaní uchazeči si mohou vybrat z  dvacítky konzervatoří či hudebních gymnázií v České republice. V jiných ohledech jsme na tom podstatně lépe, zejména finanční zabezpečení školy (a škol obecně) představuje velkou jistotu. A v porovnání s nedávnější historií mohou naši absolventi svobodně hledat  uplatnění v celé Evropě i za jejími hranicemi.
„Produkce“ školy, domnívám se, vcelku odpovídá poptávce. Naši absolventi nacházejí uplatnění na trhu práce v umělecké a umělecko-pedagogické práci, ale také například v uměleckých agenturách, managementu festivalů, nakladatelstvích, rozhlase, televizi a v celé řadě příbuzných oblastí. Případně pokračují na vysokých uměleckých školách doma či v zahraničí.

165900-top_foto1-pwr6c
Když už jsme zmínili téma výjimečných osobností, nedá mně to nevzpomenout dvou jmen, která vás určitě ovlivnila v dobách vašich studií: Ilju Hurníka a Jiřího Pauera. Co všechno vám tyto z dnešního pohledu už legendární osobnosti daly? Ať už do vaší profese kantora, či skladatele? Jak a v jakých souvislostech na ně hlavně vzpomínáte?
Oba byli výjimečnými osobnostmi, každý jinak. Ilja Hurník mne vedl na konzervatoři, Jiří Pauer na HAMU. V době mých studií byli již věhlasnými osobnostmi. Jako zajímavost mohu uvést, že o pedagogickém umu Ilji Hurníka jsem se jako uchazeč o studium skladby na Pražské konzervatoři  dozvídal od Michaela Kocába. Pocházíme z rodiny evangelických duchovních a naši rodiče se přátelili (a dodnes přátelí). Často se rodiny navštěvovaly a Michael, který studoval na konzervatoři dříve než já, velmi barvitě líčil, jakou že osobností profesor Hurník je. I proto jsem rozhodně chtěl k němu, což se naštěstí podařilo.
Profesor Hurník kladl důraz na zvládnutí řemesla. Především ale vedl žáky ke zvídavosti a k  tomu, aby uměli rozpoznat nápad.
„Tvořit znamená ničit,“ říkával s odkazem na Goetheho. Učil žáky, aby z palety možností vybírali jako východisko ke skladbě pokud možno nosný hudební nápad a dokázali odvrhnout to, co je méně nosné. S odstupem času si myslím, že to bylo velmi podstatné a zároveň jedinečné. Připomínám, že mluvíme o sedmdesátých letech, kdy téměř všeobecně (u nás i za železnou oponou) hudbě vládla serialita. A mnohým se proto jako podstatný jevil matematický řád spíše než invence, natož pak invence melodická či dokonce melodicko-harmonická. A u Jiřího Pauera to bylo obdobné.
Při porovnání s obdobnými školními institucemi v zahraničí: na co může být Pražská konzervatoř pyšná a na co přes hranice naopak hledíte s lítostí či se závistí?
Dnešní konzervatoře v zahraničí se většinou transformovaly ve vysoké školy a proto jsou či mohou být spíše partnery HAMU či JAMU. Velmi pravděpodobně tento proces čeká i Českou republiku. Nicméně máme spolupráci s řadou zahraničních škol. Například v rámci programu Comenius jsme nyní kooperovali s konzervatořemi v Portugalsku, Španělsku, Bavorsku či Polsku. V mnoha dalších případech jde o neformální spolupráci na bázi osobních kontaktů s vynikajícími osobnostmi z těchto škol, které zveme na masterclassy či workshopy a podobně. A také naši pedagogové takto působí v těchto školách.
Nevybavuji si nic, na co bych hleděl s lítostí či dokonce závistí. Myslím, že máme vcelku srovnatelné podmínky se zahraničím.

1087990_145553_koncertni_sal_P2150046
Jste nejen pedagogem, ale též skladatelem. Jak sám sebe v téhle profesi vidíte? Jak hodně se musíte kvůli svým ředitelským povinnostem v komponování uskromňovat? A kterých ze svých kompozic si nejvíc ceníte a jak jste spokojen se dnešním zájmem uměleckých těles, ale i samotných posluchačů o soudobou tvorbu?
V komponování vidím poslání a věřím, že je to činnost, která má hluboký smysl, a velmi mne také těší. Jsou okamžiky, kdy bych si dokonce přál, abych se mohl věnovat jenom tomu.
Pokud jde o „uskromňování v komponování“, mohu srovnávat situaci „řadového“ pedagoga, zástupce ředitele a ředitele školy. Nejvíce času na komponování jsem měl jako učitel, nejméně jako zástupce ředitele. Ve všech těchto pozicích ale při plném pracovním úvazku zabere práce pro školu v každém případě podstatnou část pracovního dne.
Na otázku, kterého svého díla si nejvíce cením, je odpověď velmi obtížná. Všechny považuji za své „děti” a je těžké dávat přednost některému z nich. Mohu ale říct, že velkou radost  mám z děl, která se opakovaně hrají. Například
Cantabile a Presto pro housle a klavír, či Astoriana, Variace na téma Astora Piazzolly. A cením si toho, že  Missa solemnis pro sóla, sbor, orchestr a varhany, věnovaná Univerzitě Karlově v Praze, zazněla na slavnostním koncertě v Rudolfinu v dubnu 2008 zaznamenaném Českou televizí, který byl uspořádán k zahájení cyklu oslav dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře a zároveň i výročí Univerzity Karlovy.
Pro úspěch hudební novinky je zásadně důležité, aby se za ni interpreti postavili. A samozřejmě, jde-li o věhlasné umělce, je to pro přijetí skladby příznivá okolnost. Obzvláště si proto cením, jsem-li žádán o napsání skladby takovými interprety. Zde rád uvedu několik příkladů z posledních let: těší mne krásná interpretace
Klavírního tria číslo 2 v podání Českého tria,  kterému  je skladba  věnována a které ji úspěšně již několik let uvádí doma i v zahraničí. Nyní vznikla i krásná studiová nahrávka. Velkou radost mám z  úspěšných  provedení Koncertu pro dvoje housle a smyčcový orchestr v podání Jaroslava Svěceného a Julie Svěcené (jim byla tato skladba napsána) za doprovodu  Collegia Symfonického orchestru Českého rozhlasu v nastudování  Petra Vronského (Smiřice, březen 2013) či Ondřeje Kukala (Praha, červenec 2013). I tady bych byl rád, kdyby se podařilo ještě realizovat studiovou nahrávku.
Velmi si považuji, že mne před časem oslovila Ludmila Peterková, abych pro ni napsal skladbu. Vznikla tak 
Laguna, Fantazie pro klarinet a klavír, kterou tato vynikající hráčka krásně provedla za doprovodu Daniela Wiesnera , například na Dnech soudobé hudby 2013.  Podobně mám radost z toho, jak Jan Ostrý s Vojtěchem Spurným s chutí a graciézností hrají můj Vaudeville pro flétnu a klavír.
Radost mám ovšem také z úspěšného uvedení opery Pastýřská pohádka, kterou pěkně nastudovalo pěvecké oddělení Pražské konzervatoře (dirigent Tomáš Hála, režie Gustav Skála). Květnová repríza byla zařazena do festivalu Pražské jaro 2013. Věřím, že zájem o nastudování tohoto díla, které lze inscenovat i bez přestávky jako jednoaktovou operu, projeví časem i některý ze zavedených operních domů…
1
Zájem hudebních těles o novou hudbu tedy je. Častěji  ovšem jde o interes sólistů či komorních těles než například o zájem symfonických orchestrů. A pokud je mi známo, třeba k vytvoření opery dnes bývají skladatelé vyzváni jen zřídka.
Zájem publika o soudobou hudbu je poměrně složitou kapitolou. Existuje  publikum, které se o soudobou vážnou hudbu a zvláště o některé její projevy zajímá. Na druhé straně pro mnoho lidí je soudobá vážná tvorba něčím, z čeho mají spíše obavy. A co je horší, podstatná část veřejnosti pravděpodobně ani neví, že nějací skladatelé, píšící symfonické skladby, opery, komorní hudbu a podobně, ještě existují. Kdyby například jeden z prezidentských kandidátů nebyl shodou okolností též skladatelem, širší veřejnost by pravděpodobně vůbec nezaznamenala, že došlo k  premiéře nové opery.  Proč tomu tak je, a zda třeba nevidím situaci až příliš pesimisticky, je asi na delší debatu. Snad jsou země, kde to je jiné, možná Francie či Německo…
Osobně si sice nemohu stěžovat, kdybych měl uspokojit všechny výzvy kolegů  k napsání skladby pro ně či jejich soubor, trvalo by to několik let. Zdá se mi ale, že celkově se profese skladatele vážné hudby dnes netěší takové prestiži, jako  tomu bylo dříve. Fenoménem doby je film a populární hudba.  Premiéra  sonáty, symfonie či nové opery nebývá dnes událostí uměleckou, natož společenskou. A pokud jde o opery, zde se vydávají za premiéry dokonce  nová nastudování děl, která vznikla a byla premiérována před sto a více lety. Vím, že v divadle se takto mluví běžně o premiérách i v činohře, nicméně u hudebního díla mi to připadá nepatřičné. Je to podobné, jako kdyby někdo uvedl Dvořákovu 
Novosvětskou a tvářil se, že jde o premiéru, nebot’ ji přece hraje v jiném hráčském obsazení a jiném pojetí než předminulou sezonu…
Člověka vašich zkušeností a rozhledu se závěrem nelze nezeptat na hodnocení současného stavu kultury u nás. Co jí nejvíc chybí? Co říkáte přístupu státu ke kultuře? A co kulturnímu povědomí lidí u nás?
Přes téměř všeobecný pláč jsem přesvědčen, že se u nás kultuře nedaří špatně.  Samozřejmě jsou věci, které nás mohou z našeho pohledu trápit, příkladem může být například můj výrazný postesk v předchozí odpovědi.
Veřejné peníze do kultury patří, role státu (města, samosprávy) je nezastupitelná, velké instituce (divadla, orchestry, muzea a tak dále) se bez nich neobejdou, nemohou žít jen z prodeje vstupného. Nicméně veřejných prostředků nebude nikdy tolik, aby pokryly všechny potřeby. A vzhledem  k chronickému a dnes již zřejmě i neúnosnému zadlužení státu není příliš naděje na to, že by dotace mohly růst. Pokud existuje oblast, která skýtá potenciál růstu, je jí, domnívám se, publikum. A protože bez publika umění příliš smyslu nemá, je docela povzbudivé vidět, kolik lidí a institucí z oblasti vážného umění si to dnes uvědomuje a kolik úsilí je vynakládáno (a docela úspěšně), aby publikum přišlo. Jistě i proto se ostatně organizují ony tak dobře z poslední doby známé a medializované „muzejní” noci a tak dále. A že se zájem publika dá zvýšit, je vidět i na příkladu České filharmonie, která dnes dává místo dvou koncertů týdně koncerty tři, a všechny jsou dobře navštíveny.
A další oblast, která má, doufejme, potenciál k růstu, jsou  finanční prostředky donátorů, dárců,  mecenášů a sponzorů umění. I v tomto případě podobně jako u publika jde o peníze, které lidé či firmy vynakládají za sebe a ze svého. Řadový divák vydá prostředky za vstupné proto, aby mohl mít zážitek z umělecké události, donátor či sponzor za to, že může spojit své jméno či jméno firmy s tou či onou uměleckou osobností, kulturní institucí, uměleckou aktivitou a z toho profitovat, neboť tím zvyšuje svůj lesk či postavení ve společnosti či na trhu, u svých klientů a tak dále.
Vidím to tak, že ke stabilitě a rozvoji „stolu umění” jsou nezbytné „tři nohy”. Jednu tvoří stát (dříve panovník, církve, šlechta, dnes vlády, ministerstva, samosprávy, magistráty, starostové), druhou publikum (tomu je určeno, bez něj nemá smysl) a třetí mecenáši.
Děkuji za rozhovor, ať se vám i Pražské konzervatoři daří!


Hudební rozhledy
Pavel Trojan o 200. výročí založení Pražské konzervatoře

Miloš Pokora | 07/17 |
cl548
V příštích čtyřech letech se určitě bude hodně hovořit o Pražské konzervatoři, protože uplyne 200 let od doby, kdy se tato prestižní umělecká škola v čtyřletém intervalu let 1808 až 1811 rodila. Tato ojedinělá příležitost k bilancování, hodnocení i definování vizí do budoucna jistě nebude nevyužita, proto jsem vybídl ředitele Pražské konzervatoře Pavla Trojana, mimochodem rovněž absolventa této školy a také úspěšného skladatele (vzpomeňme např. na oceněnou Houslovou sonátu, Houslový koncert, orchestrální Poctu trentské katedrále nebo dětskou operu Bylo nás pět), aby nám v souvislosti s nadcházejícím výročím odpověděl na pár otázek.

Jak vnímáte dnešní postavení Pražské konzervatoře v domácím kulturním životě?
Samozřejmě mohu odpovědět jen velmi stručně. Jsem přesvědčen, že každá umělecká škola je uměleckou institucí svého druhu. Pokud hovořím o Pražské konzervatoři, každý rok vyprodukujeme včetně interních přehrávek a jevištních představení na 300 uměleckých akcí, takže se opravdu chováme jako kulturní instituce. V našem systému vzdělávání představují konzervatoře zvláštní subjekt, což má své historické důvody. V zahraničí se konzervatoře většinou transformovaly nebo dosud transformují na vysoké školy, ať už nějakého nižšího stupně nebo přímo magisterského typu, zatímco u nás zůstávají na stupni středním, a to nejen s posláním připravovat talenty na budoucí uměleckou dráhu, ale – teď zůstanu u instrumentalistů – především s cílem vychovávat kvalitní orchestrální hráče.
Změnilo se něco podstatného v systému výuky a vůbec v postavení vaší školy po roce 1990?
Pominu – li spíš drobné organizačně – personální retuše, zdůraznil bych zejména tu skutečnost, že jsme si ostřeji začali uvědomovat obklopující konkurenci. Nejen v zahraničí, kam mohou naši absolventi kdykoli vycestovat, ale přímo doma. V této souvislosti bych rád poznamenal, že na Pražskou konzervatoř se hlásí hodně už v zahraničí vyškolených hudebníků, aby u nás pokračovalo ve studiu a získalo certifikát naší školy, byť jde třeba o odchovance nějaké americké univerzity. Nápadné posuny nastaly i v učebních plánech, například jsme zvládli specifickou výuku historicky poučené interpretace staré hudby a podobné cíle máme i v oblasti hudby soudobé, a to nejen té populární, v níž u nás, mimochodem řečeno, probíhá specifická výuka už dvacet let. Sám jako skladatel o něco takového usiluji, protože jsem – na rozdíl od mínění některých pedagogů, že studium složité soudobé hudby je pro naše žáky předčasné – přesvědčen, že by se na Pražské konzervatoři, která byla v tomto směru vždy spíš trochu konzervativní, měla důkladně vyučovat hudba od starších období až po současnost.
Studenti by ale měli mít možnost to, co se naučili, také předvést. Obávám se, že v tomto směru vhodnými prostory zrovna neoplýváte…
Dnes je u každé instituce moderní dělat analýzy jejich silných a slabých stránek a u nás je skutečně slabou stránkou právě nedostatek prostor. S lecčím jsme už pohnuli dopředu, například s adaptováním půdních prostor na další učebny, co jsme si však předsevzali jako prioritní úkol, je výstavba orchestrálního sálu. Není možné si donekonečna k našim orchestrálním produkcím a dalším akcím sály pronajímat, je to příliš drahé a navíc je žádoucí, aby například orchestr mohl s tím, co se naučil, vystupovat opakovaně, ne pouze jednou. Proto jsme velmi uvítali, když nám byly schváleny plány na výstavbu důstojného orchestrálního sálu v dvorních prostorách našeho objektu (mezi konzervatoří a Fakultou jaderné fyziky). Magistrát nás v tom podporuje. Teď už tedy záleží jenom na konečné realizaci, o jejíž zdar jsem se osobně zasadil.
Příští rok uplyne 200 let, kdy několik příslušníků české vlastenecké šlechty vydalo prohlášení o potřebě organizace hudebního života v Čechách, hlavně pokud jde o výchovu výkonných umělců, jež vyústilo v roce 1810 k založení tzv. Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Tato instituce pak byla zakladatelem Pražské konzervatoře, která začala s výukou 24. dubna 1811. Jak budou oslavy nejstarší konzervatoře ve střední Evropě, jejíž zrod se protáhl v nemalé míře vinou napoleonských válek na celé čtyři roky, probíhat?
Oslavy zahájíme 29. dubna příštího roku slavnostním koncertem ve Dvořákově síni, v jehož první půli zazní jeden z instrumentálních koncertů Antonína Dvořáka, samozřejmě v podání některého z našich studentů (konkurz na tento koncert se uskuteční letos 7. prosince) a v druhé půli Missa solemnis. Poslední koncert oslav je plánován na květen roku 2011, kdy bude Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajovat Pražské jaro. Mezi tím se pochopitelně uskuteční celá řada dalších akcí, na níž se budou podílet studenti, pedagogové i známí absolventi jednotlivých oddělení konzervatoře a pro něž máme přislíbenou další dvojí účast České filharmonie i opakované partnerství FOKu, přičemž obě tělesa budou opět spolupracovat s našimi studenty nebo renomovanými absolventy. Po repertoárově-dramaturgické stránce se budeme snažit sledovat jak historickou linii, tak současný tvůrčí potenciál školy, od čehož si slibujeme i určitý dramaturgický přínos. Některá neprávem opomíjená díla připomeneme například tím, že zařadíme do programu koncertů kromě vybrané hudby z našeho bohatého archivu také skladby bývalých ředitelů školy (a to nejenom A. Dvořáka, ale i D. Webera, J. B. Knittla, J. Krejčího, K. Knittla a dalších). Jinou historickou linii, týkající se památných vystoupení, na nichž se studenti konzervatoře podíleli, připomeneme například Lisztovou symfonickou básní Tasso, kterou autor při své návštěvě Prahy provedl právě s orchestrem Pražské konzervatoře. V druhé linii se budeme snažit o to, aby se do oslavných akcí promítly i některé vybrané kompoziční práce našich studentů, a to zejména na koncertech konzervatorních komorních souborů, pro jejichž vystoupení jsme nalezli prostor v Kostele sv. Šimona a Judy.
Jakým způsobem budou oslavy podepřeny dokumentačně a zachyceny pro budoucnost?
Kromě toho, že se počítá s jejich zařazením do kalendáře světových výročí UNESCO, budou uspořádány speciální výstavy ve spolupráci s Českým muzeem hudby. Navíc se připravují různé filmové dokumenty, rozhlasové relace s hlasy pamětníků, výstavy obrazů, fotografií a podobně a publikace o historii školy. Přípravy nekončí, stále se objevují nové a nové nápady.