Pavel TROJAN

skladatel / composer

Recenze na portálu www.musical-opereta.cz
Muzikál Závišův kříž je dílem, které by mohlo uspět i mimo školní půdu
05_big

Divadlo Na Rejdišti, scéna Pražské konzervatoře, se stává stále častěji dějištěm zajímavých muzikálových a operetních inscenací. Podobně jako v Brně, kde JAMU před několika lety otevřela krásné Divadlo na Orlí, se i zde už odehrálo několik pozoruhodných projektů. Jen namátkou, v současné době můžete Na Rejdišti, v samém centru Prahy, viděl například broadwayský muzikál V Římě na place byla legrace (A Funny Thing Happened on the Way to the Forum), Baladu pro banditu nebo klasickou Lehárovu Veselou vdovu, příští sezonu se diváci mohou těšit na Offenbachova Orfea v podsvětí. Před nedávnem přímo pro studenty oddělení populární hudby vznikl zbrusu nový historický muzikál Závišův kříž. Zkomponoval jej ředitel konzervatoře Pavel Trojan na libreto Gustava Skály. Světová premiéra se uskutečnila 27. dubna 2016.
Pavel Trojan patří k významným autorům soudobé hudby. Krom rozsáhlé kompozice Missa solemnis pro sóla, varhany a orchestr, vytvořil kupříkladu také operu Bylo nás pět, jež byla uvedena mj. v rámci prestižního festivalu Pražské jaro v květnu 2003 v hudebním nastudování Miriam Němcové a v režii Martina Otavy, o deset let později stejný festival ozdobila jeho opera Pastýřská opera. Gustava Skálu našim čtenářům patrně netřeba dlouze představovat, jako režisér, choreograf či dramaturg a úpravce se podílel na celé řadě operetních i muzikálových inscenací snad ve všech českých hudebních divadlech. Režíroval např. Mamzelle Nitouche v Pardubicích, v Městském divadle Brno i v Hudebním divadle Karlín, Vídeňskou krev v Plzni, My Fair Lady v Olomouci, Polskou krev v Karlíně, Orfea v podsvětí v Brně či Bartákův muzikál Cesta kolem světa za 80 dní ve slovenském Zvoleně. A tak dále a tak dále– věnuje se činohře, muzikálu i opeře.
Hudební skladatel Pavel Trojan se myšlenkou na muzikál z historie zabýval už dlouhou dobu. Na konec jej zaujal příběh Záviše z Falkenštejnu, rytíře, který si získal lásku královny i výjimečné postavení v zemi. Nakonec jej, díky našeptávání mnoha intrikánů, jeho nevlastní syn král Václav II. nechal na Hluboké popravit. Trojan využil své předchozí zkušenosti se symfonickou hudbou i operou a pro nový muzikál zvolil formu pop-rockové opery s minimem mluveného slova. To celkovému tvaru díla jednoznačně prospělo a zároveň toto pojetí vyhovovalo i samotným interpretům – studentům populárního zpěvu, nikoli herectví.
Trojanova hudba je zároveň nejzajímavějším atributem nového díla. Jeho melodie jsou zpěvné, dá se říct i líbivé, v žádném případě však podbízivé. Písně se klenou ve větší prokomponované celky, které jsou melodicky i rytmicky velmi zajímavé. Jednoznačný hit chybí, což ovšem příliš nevadí. Hudba Závišova kříže dokazuje, že na muzikálovém poli může uspět i skladatel tzv. soudobé vážné hudby, nikoli jen hitmaker, pokud se pokusí o jasné hudební sdělení a nezavrhne melodii. Gustav Skála vytvořil poetický text, ve kterém hojně využíval nadsázku a nepříliš humorný příběh dokázal úspěšně vylehčit. Přesto jsem měl pocit, že jeho texty kvalitou za Trojanovou kompozicí poněkud pokulhávají. Ač se libretista vyhýbal primitivním rýmovačkám, často se uchyloval k jednoduchým slovním spojením a zejména k jejich mnohdy až otravnému opakování. Daleko zkušeněji si Gustav Skála počínal jako režisér a tentokrát také coby autor výpravy. Na omezeném prostoru vykouzlil velmi autentickou atmosféru a dílu dal pěkně vypracovaný divadelní tvar.
Studenti ve větších rolích i v company až překvapivě dobře zazpívali, herecky logicky nebyli dokonalí. Plyne to jednak z jejich studijního oboru, ale také z jejich mládí. Ve srovnání se staršími „Jamáky“, jejichž produkce pečlivě sleduji, jsou přece jen ještě trochu dětští a méně disciplinovaní, což se projevuje zejména drobnou gestikulací směrem ke kamarádům v publiku atd. Svoje samozřejmě sehrála i premiérová atmosféra a chuť „se předvést“, reprízy budou patrně už klidnější. Velkým překvapením pro mě ale byly velmi pěkné a profesionální taneční výkony (choreografie secvičila Adéla Hájková). Zejména pánové v úlohách různých šlechticů i kejklířů doslova excelovali (Tomáš Hronek, Štefan Pecha, Matěj Halíř, Jan Strýhal…). Postavu Smrti působivě odehrála a odtančila Tereza Chovítová.
Hlavní role Záviše, královny Kunhuty a Rudolfa Habsburského při první premiéře kvalitně odzpívali Štěpán Piller, Karolína Stasiaková a Štěpán Růžička. Pokud bych měl hodnotit muzikál jako syntetické divadlo, mimořádně mne zaujali tři další studenti: V prvé řadě Simona Tlustá jako Guta, zprvu nesmělá dívka, která se v průběhu děje herecky věrohodně proměnila v autoritativní královnu a jako jedna z mála držela výraz během celé své role. A pak Lucie Sopčáková v nevídané karikatuře malého Václava či komediálně velmi nadaný a pohybově zdatný Štefan Pecha. O nahrávku a hudební nastudování muzikálu se postarali Michal Šinka (MIDI a orchestrace muzikálu), Pavel Vaněk (sbory) a Jana Balašová Trčková.
Muzikál Závišův kříž jako tvůrčí počin příjemně překvapil. Po jistých úpravách a při dobré dramaturgii by zcela jistě uspěl i mimo školní půdu.

Vítězslav Sladký

02_big
Foto: Pražská konzervatoř



Nová hudba na druhou již po sedmé
ROMANA FEIFERLÍKOVÁ, 20.12.2016 21:19
Čtenáři Opery Plus blogují
Veřejnou nahrávkou v plzeňském rozhlasovém studiu, konanou 12. prosince 2016, byl ukončen již sedmý ročník koncertního projektu
Nová hudba na druhou. Hlavní organizátor a protagonista – akordeonový virtuóz Ladislav Horák – se prostřednictvím tohoto projektu snaží podporovat a realizovat současnou tvorbu pro akordeon v oblasti vážné hudby doma i v Německu. Akcent při tom klade na díla využívající zajímavé komorní vazby s akordeonem. (V předešlém ročníku se akordeon pojil se saxofony). Tento velmi záslužný počin, podporující významnou měrou přeshraniční kulturní vztahy, trvá od roku 2004 a jednotlivé ročníky jsou pořádány ve dvouletých intervalech. Na německé straně je jeho hlavním partnerem mnichovský autor mladší generace Michael Emanuel Bauer, rodák z česko-bavorského pohraničí. Projekt je pravidelně finančně podporován Česko-německým fondem budoucnosti, Českým hudebním fondem a Nadací Život umělce, mediální podporu pak zajišťuje Český rozhlas Plzeň.
Nová-hudba
Holmer Becker, Jiří Bezděk, Karina Erhard, Ladislav Horák, Michael Emanuel Bauer, Steffan Hippe a Georg Karger (foto Eva Hubatová)
Nejinak tomu bylo i letos, kdy si akordeonista Ladislav Horák ke spolupráci přizval mnichovské Duo Aussenstimmen, které tvoří flétnistka Karina Erhard a kontrabasista Georg Karger. Zmiňovaní interpreti se specializují na soudobou hudbu a jsou častými hosty například mnichovské koncertní řady Studio für Neue Musik. Ladislavu Horákovi se stali bezpochyby ideálními partnery. Trio do detailu splnilo záměry všech zapojených komponistů – Frédérica Bolliho z Kostnice, Michaela Emanuela Bauera z Mnichova, Holmera Beckera z Norimberka, Steffana Hippeho z Trossingenu (německého „akordeonového“ centra) a českých skladatelů Pavla Trojana a Jiřího Bezděka.
Během listopadu a prosince 2016 se uskutečnilo celkem šest koncertů. První se konal v kostele St. Klara v Norimberku, další pak na Pražské konzervatoři, v řezenském kulturním centru Weinschenkvilla, v kulturním zařízení Seidlvilla v Mnichově, v klatovské městské knihovně a závěrečný koncert proběhl v plzeňském rozhlasovém studiu.
Koncertní program nabídl vskutku pestrou směsici stylů. Značnou míru progrese prokázal ve skladbě
Painting the Void Michael Emanuel Bauer; s využitím moderních témbrových prvků nástrojové hry tu na pozadí pulzující zvukové smyčky sólovala a komunikovala flétna s kontrabasem. Autor při svém témbrově laděném stylu zvládá i strukturální stránku své hudby (což u skladatelů tohoto typu není zcela běžné), a proto jeho dílo působí velmi uceleně.
V dalších skladbách pak autoři představili různé další tvůrčí přístupy k moderní kompozici. Společným jmenovatelem byl velmi zajímavý zvuk flétny, kontrabasu i akordeonu. Pavel Trojan se ve svém
Triu, op. 69 Letní den dotkl i moderního jazzu, což působilo osvěžujícím dojmem, a skladba tak vytvořila příjemný závěr večera. Hluboký prožitek podněcuje i skladba pro flétnu a kontrabas Elegie und Scherzo Frédérica Bolliho či Fantasie Holmera Beckera, psaná pro trio.
Zkušenosti s akordeonovou sazbou pak projevili skladatelé, kteří na hudebních školách vyšších stupňů hru na tento nástroj vystudovali (Steffan Hippe a Jiří Bezděk). Hippeho cyklus
Naturskizzen (akordeon s flétnou) je půvabný v mnoha směrech. V českém prostředí jsou navíc příznivě vnímány autorovy inspirace pražským pobytem (velmi neotřele je zde pojata citace úvodního motivu Smetanovy Vltavy). Rozměrná, harmonicky atraktivní Bezděkova svita Překročit svůj stín pro flétnu, akordeon a kontrabas klade na interpreta vysoké nároky. I zde Ladislav Horák se svými německými partnery uplatnili svůj mistrovský přednes.
Nová-hudba_1
Karina Erhard, Ladislav Horák a Georg Karger (foto Eva Hubatová)
Letošní Nová hudba na druhou tedy odkryla opět nový hudební svět z obou zemí a autoři novinek rozšířili literaturu pro akordeon o nové komorní skladby.

Nový Trojanův muzikál událostí

Praha, Divadlo Pražské konzervatoře
Vladimír Říha
Skladatel Pavel Trojan st., ředitel Pražské konzervatoře, je sice známý jako člen sdružení Harmonia a tedy jako autor spíše vážné hudby. Je však i úspěšným autorem oper a muzikálů a tituly jako Bylo nás pět a Pastýřská pohádka byly uvedeny i v rámci festivalu Pražské jaro. Proto velkou pozornost publika přilákala 27. 4. v Divadle Pražské konzervatoře na Rejdišti premiéra jeho nového muzikálu Závišův kříž, napsaného na libreto Gustava Skály, jenž se sám chopil i režie a výpravy.

Historické téma z českých dějin známé i z mnoha divadelních zpracování (viz Hilbertův Falkenštejn) se vztahuje k příběhu zakázané lásky mezi Kunhutou, vdovou po Přemyslovi Otakarovi, a šlechticem Závišem z Falkenštejna, příběh vrcholícím popravou Záviše před hradem Hluboká v létě 1290. Trojan se Skálou nevytvořili tradiční muzikál s dialogy a občasnými zpěvy, nýbrž velkou rockovou operu bez dialogů se stálým proudem hudby, tance, zpěvů, kde děj přeruší jen jedna přestávka. Výraz rocková však není přesný, neboť stylově hudba zahrnuje spíše pop operu či něco podobného. Na malé scéně divadélka konzervatoře zabrali účinkující přes půl sálu, ve druhé seděli diváci. Scéna, jelikož je neustále v pohybu účinkujících mladých studentů oddělení populární hudby, tak nemá příliš stavebních prvků, uprostřed je jen malá stavba s měnícím se smyslem, důležitější je vzadu ve výklenku posléze umístěný „titulní“ předmět – onen Závišův kříž, nádherně provedená kopie daru Záviše královně vdově. Tragický příběh, kde velkou roli hraje i mladý kralevic Václav, pozdější král Václav II., využívá ve zpracování hudby i MIDI orchestrace (podobně jako to ve svých muzikálech dělá i Trojanův syn Pavel ml.), takže vše je natočené a tedy bez přítomnosti orchestru, živý je pouze zpěv přes mikroporty. Autorem orchestrace je Michal Šinka, jehož podíl na díle je tedy velice významný, podobně jako v případě choreografky Adély Hájkové.
Premiéra měla velký úspěch a oceňme i mladé herce, Štěpána Pillera jako Záviše, Karolínu Stasiakovou jako Královnu, Jiřího Černého a Lucii Sopčákovou jako Václava (dospělého i dítě) a Simonu Tlustou jako Václavovu manželku Gutu Habsburskou. Ale i ostatní hráli, zpívali a tancovali s velkým nasazením, takže starost o mladý pěvecký dorost mít skutečně nemusíme. Trojanovi se podařilo napsat velice dobře působící dílo, jehož hudební obsah by jiným autorům stačil možná na dva muzikály. Jedinou otázkou je srozumitelnost komplikovaného děje, zde by určité škrty možná usnadnily chápání. Ale v našem muzikálovém „rybníku“ je to pozoruhodný čin.
Praha, Divadlo Pražské konzervatoře – Pavel Trojan st.: Závišův kříž. Libreto, režie a výprava Gustav Skála, orchestrace Michal Šinka, choreografie Adéla Hájková. Premiéra 27. 4.



Hudební Rozhledy
Pastýřská pohádka
PRAHA, PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ
Olga Kittnarová | 07/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál
foto1250
Na počátku února se v koncertním sále Pražské konzervatoře uskutečnila světová premiéra opery Pavla Trojana s názvem Pastýřská pohádka aneb Věrní milenci. Její libreto skladatel a ředitel ústavu objevil ve školním archivu a zaujalo ho natolik, že si ho upravil a operu v příštích třech týdnech v podstatě naskicoval. Autorem předlohy byl Ascanio Ordei a je také známo, že text prvně zhudebnil italský komponista Gasparo Torelli v roce 1600 v podobě pastýřské hry pro čtyři hlasy v mad­rigalovém slohu.
Exkurzí do historie zjišťujeme, že zpracování téhož libreta nebylo nikdy na závadu, naopak svědčilo o jeho životnosti a stalo se výzvou novému tvůrci. Od doby vzniku opery se ke stejným předlohám, jako byl Orfeus, Alcesta či Armida, obraceli mnozí skladatelé. Taková Ariadna na Naxu svým dějem inspirovala ještě vznik melodramu a také rafinované zpracování autora hudby 20. století Richarda Strausse. Navíc snad poznámku, že starší verze díla nenárokují respekt k užitým prostředkům. Když byl Igor Stravinskij požádán, aby nově zpracoval Pulcinellu Giovanniho Batisty Pergolesiho, svou práci charakterizoval jako „milostnou záležitost“ a napsal svou první kompozici v duchu neoklasicismu.
I Pavel Trojan si mohl klást otázku, jak by mohlo vypadat dílo psané podle libreta z období rozhraní renesance a baroka. Vyřešil ji po svém. Napsal hudbu současného výraziva, melodicky sdělnou a příjemnou, která místo samoúčelného experimentování vychází ze zdrojů vlastní invence a znalosti instrumentace, která je příznačná pro autorův rukopis. Opera není dělena na árie a recitativy, plyne v jednom proudu a hudba svou emotivností navozuje charaktery postav. Jak se dočteme v programu, vzhledem k určité „nemodernosti“ zápletek autor svou hudbou podtrhuje, až přehání, kontrastní city, popisované na scéně (zármutek, veselost). Opera je psána pro instrumentální ansámbl cca o 15 hráčích, jsou zde zastoupeny klasické smyčce, dřeva, výběr ze žesťových nástrojů, klavír, zesílené bicí a syntezátor. Orchestrální part pečlivě nastudoval dirigent Tomáš Hála, který inicioval i dění na scéně.
Zápletky Pastýřské opery jsou spletité. Jejich osu tvoří dva partnerské páry, z nichž jeden se vzájemně miluje (Amarilli, Aminta) a u druhého je láska jednostranná. Zatímco Glorie má ráda Toronta, ten je zahleděný do zadané Amarilli. K ro­z­uz­lení děje přispívají postavy otců (Elpina a Silvana) a linie dalších osudů se odvíjejí tak trochu ve stylu commedia dell' arte. Z otce se vyklube otčím, z možné milenky vlastní sestra, a zatímco jeden otec nalezne ztraceného syna, další ze čtveřice se raduje z oživnutí domněle mrtvého syna. Katalyzátorem děje je i chlípný Satyr, který útokem na Glorii vzbudí lásku dosud pomýleného Toronta, a přispěje tak ke šťastnému konci. Sólové role, k nimž patří ještě postavy vychloubačného Gratiana, úlisného Magnifice a nymfy Messaggiery, byly ztvárněny studenty 5. a 6. ročníku konzervatoře. Sbor pastýřů a nymf představovali posluchači 2. až 4. ročníků, jejichž prezentace byly zdařile nastudovány sbormistrem Markem Valáškem. Vokální party vykazovaly ještě jednu zvláštnost. Pro nedostatek chlapeckých hlasů Pavel Trojan předepsal několik partů mužských postav do ženských hlasů, a tak jsme slyšeli líbezná dueta zamilovaných v obdobné výškové poloze. Nic nového pod sluncem, upomíná to na existenci historické opery nebo na tzv. „kalhotkové“ role. Pěvecké výkony večera prezentovaly (s vědomím osobních specifik) profesionalitu Pěveckého oddělení konzervatoře, byly muzikální a mladistvě svěží.
Zatímco opery 17. století někdy trvaly 4 až 6 hodin a začínaly se hrát již odpoledne, stopáž této opery byla něco přes hodinu. Recenzentka si kladla otázku, zda by se dílo nedalo hrát jako tzv. aktovka, vcelku. Proti této koncepci však stojí rozdílnost obou dějství, která přinesla i jakousi jinou hudební atmosféru. Závěr 2. dějství opěvuje věrnost a přináší vzkaz milencům, aby „nepoznali nikdy stesk a nikdy pláč pro věk svůj celý, zato život převeselý“. K vyjádření rozjásané nálady tu najednou zněla hudba s jistou českou intonací, daly se nalézt přímo intonační názvuky smetanovské. Opera tu zjevně výrazově kulminovala.
Díky nápaditosti režie, choreografie a výpravy Gustava Skály byla otázka, zda koncertní sál konzervatoře unese přítomnost orchestru a operní scény na jednom jevišti, vyřešena ve prospěch inscenace. K celkové atmosféře večera přispěly i nápadité a funkční kostýmy a výtvarná spolupráce Evy Brodské. Zajímavým nápadem bylo ladné využití barevných šátků v závěru. Vedení herců bylo účelné, jejich pohyb byl vymezen menším prostorem scény; o to více bylo možno se vyjádřit prací s rekvizitami a zejména pak gestikou postav, která byla nápaditá, čitelná, vtipná a místy vyvolala hlasitý ohlas publika.
V programové brožuře se skladatel Pavel Trojan vyjadřuje o tom, že dílo vyžaduje určitý nadhled daný i tím, že v dnešní cynické době spojení „věrní milenci“ může samo o sobě působit jako pohádka. Díky ústavu, který vychovává a má k dispozici umělce různého zaměření, bylo toto oddychové dílo provedeno s nadšením a věrohodnou snahou mu dát vše patřičné.

Praha, Pražská konzervatoř – Pavel Trojan: Pastýřská pohádka. Dirigent Tomáš Hála, režie, choreografie a výprava Gustav Skála, kostýmy Eva Brodská, sbormistr Marek Valášek. Premiéra 5. 2. 2013, psáno z druhé pre­miéry 7. 2. 2013.

Hudební Rozhledy
České trio s díly ředitelů konzervatoře

Ludvík Kašpárek | 06/11 |Festivaly, koncerty
K letošním velkorysým oslavám 200. výročí Pražské konzervatoře se nemohl nepřipojit Český spolek pro komorní hudbu, další z významných institucí, která vytvářela a stále vytváří nejkvalitnější součást českého hudebního života. České trio, jehož členové v obsazení Dana Vlachová (housle), Miroslav Petráš (violoncello) a Milan Langer (klavír) jsou předními pedagogy školy, přineslo na spolkové pódium Dvořákovy síně Rudolfina (23. 2.) program z tvorby tří ředitelů tohoto uměleckého ústavu. Dramaturgie tím reflektovala celou řadu zajímavých vnitřních souvislostí: vždyť Josef Suk se stal žákem Antonína Dvořáka hned v prvních dnech po jeho jmenování profesorem kompozice, oba dva později v opačné chronologii stanuli v čele školy, Suk během studií založil se svými spolužáky smyčcové kvarteto, jemuž pod názvem České kvarteto poskytl Český spolek pro komorní hudbu svým vznikem od historicky prvního koncertu existenční základnu a příležitost k vystoupením v desítkách dalších koncertů. A Dvořákovy komorní skladby brzy zaujaly klíčové místo v programové náplni Spolku. Pražská konzervatoř však nežije jen ze své tradice a své minulosti: důkazem byla třetí skladba večera – Klavírní trio č. 2 současného ředitele školy Pavla Trojana! Začněme ovšem úvodní kompozicí koncertu, Sukovým mladistvým Klavírním triem c moll, op. 2, v němž teprve patnáctiletý autor jednoznačně prozrazuje své mimořádné nadání, ale pochopitelně ještě zcela nezvládá zejména formální uspořádání skladby i vliv velkého učitele. Proto logicky své trio podle rad svých pedagogů Karla Steckera a poté i Antonína Dvořáka dvakrát přepracoval do podoby, která z díla činí cenný a stále živý titul naší komorní hudby. Na Sukovo – svou podstatou přece jen začátečnické dílo – ovšem České trio po přestávce navázalo zralým opusem Dvořákovým – Klavírním triem f moll, op. 65. Pochází z let, kdy skladatel už směřoval k prvním mezinárodním úspěchům a kdy po smrti matky mu Johannes Brahms doporučoval odejít z Prahy a zúročit svůj talent blíže „velkému světu“ ve Vídni či v Berlíně. Je příznačné, že rady svého příznivce Dvořák neuposlechl, a přesto svým jedinečným tvůrčím odkazem stanul nejen na prvním místě mezi českými skladateli, ale stal se jedním z největších Čechů!
Koncert ovšem přinesl také již zmíněnou novinku z pera dnešního ředitele a zároveň absolventa tohoto renomovaného uměleckého ústavu. Pavel Trojan (1956) napsal své čtyř¬věté Klavírní trio č. 2 v roce 2009 na výzvu a s dedikací Českému triu a vytvořil skladbu, která svou nevšední invencí, kompoziční vyzrálostí a posluchačsky nápaditým přístupem výrazně vybočuje z kontextu současné české komorní tvorby. Trojan přidělil klavíru a smyčcům odlišnou úlohu v různých větách: trio otevírá pevně založená motorická sekvence v oktávách klavíru, oba smyčce se zapojují později a klavír se postupně vzdává své dominantní funkce až k samotnému doprovodu. Po scherzové 2. větě, s vyváženým užitím obou aspektů, autor ve 3. části opět favorizuje klavír a teprve ve finální větě nabývají opět vrchu smyčcové nástroje. Takto pojatý Trojanův sonátový cyklus Klavírního tria získal na působivosti a napětí a posluchače naplněné Dvořákovy síně jednoznačně zaujal a oslovil. Myslím, že skladba má všechny předpoklady prosadit se svou nevšední kvalitou i do repertoáru dalších ansámblů. Zaslouží si jejich pozornost a neměla by jen tak zmizet z koncertních pódií! Má k tomu všechny předpoklady moderně pojatého, a přitom tradici nikoli negujícího díla. Značný podíl na úspěchu nové kompozice a na celém průběhu večera mělo skvěle připravené České trio, spojující tři vynikající hráče – suverénního pianistu Milana Langera, vždy ovšem připraveného k citlivé komorní spolupráci, znamenitě technicky disponovanou houslistku Danu Vlachovou, s jejím patřičně znělým a emocionálně bohatým projevem, a výrazově decentním a uměřeným cellistou Miroslavem Petrášem, vytvářejícím potřebný tmel v celistvém interpretačním obrazu tohoto znamenitého ansámblu.

https://youtu.be/SA3ltpek_Mg